Možná nám Delfíni pomáhají objevit něco, co v nás dávno žije, jen to čeká připravené vystoupit na povrch.

U mnoha lidí se aktivují centra spojená se sociální vazbou, empatií a emocemi. Kontakt s delfínem může podpořit vyplavování hormonů spojených s pocitem bezpečí a blízkosti, například oxytocinu. Náš nervový systém reaguje intenzivně.

Právě proto se někdy objeví silné emoce. Často se dotkneme svého vnitřního dítěte – té části nás, která touží být viděná, přijatá a milovaná.

Delfín funguje i jako projekční plátno. Ve skutečnosti často nepotkáváme jen jeho, ale také část sebe samých. Jungovská psychologie říká, že to, co nás na druhých hluboce fascinuje, často odráží něco, co chce být probuzeno i v nás.

Každý člověk prožívá setkání jinak, protože každý máme jiný nervový systém, jinou životní historii, jiné vztahové zkušenosti (attachment) i jiné potřeby. Proto neexistují stejné zážitky.

Co se děje v mozku?

Pobyt ve vodě přirozeně mění způsob, jakým mozek zpracovává informace. Mnoho lidí popisuje, že se na chvíli utiší neustálé přemýšlení a kontrola a více se otevírá intuice, vnímání těla a přítomného okamžiku.

Právě tehdy může vzniknout pocit:

„Delfín mi něco sdělil.“

Ať už tento zážitek chápeme jakkoli, subjektivně bývá velmi silný a hluboce léčivý.

Polyvagální pohled

Z pohledu polyvagální teorie může kontakt s delfínem, společně s prostředím vody, podpořit aktivaci ventrální větve bloudivého nervu, která souvisí s pocitem bezpečí, sociálního propojení a otevřenosti.

Jako by nervový systém říkal:

„Jsem v bezpečí. Mohu si hrát. Mohu být sám(a) sebou.“

A právě tento stav je pro mnoho dospělých lidí velmi vzácný. Možná i proto bývá setkání s delfíny tak hluboce transformační.

Poznámka: Tento pohled vychází z Polyvagální teorie Stephena Porgese, která popisuje, jak pocit bezpečí ovlivňuje náš autonomní nervový systém a schopnost navazovat vztahy.

Pohledem vnitřního dítěte

Setkání s delfínem může probudit hluboké vývojové potřeby a zároveň zprostředkovat korektivní zkušenost. Která našemu nervovému systému pomůže na chvíli prožít to, co dříve neměl možnost zažít – bezpečí, kontakt, hravost a přijetí.

korektivní zkušenost tzn. v psychoterapii – nový prožitek, který může postupně měnit staré vzorce uložené v našem nervovém systému.

• Vidí mě.
• Vybral si mě.
• Jsem důležitý(á).
• Mohu si hrát.
• Mohu být svobodný(á).
• Patřím někam.
• Jsem přijatý(á).

A právě proto nám někdy tečou slzy.

Ne proto, že by nás delfín „uzdravil“, ale protože se na okamžik dotkl části nás, která po takovém spojení možná toužila celý život.

Co dělá voda s naším nervovým systémem?

Voda výrazně mění propriocepci – tedy schopnost vnímat, kde se naše tělo nachází v prostoru – i interocepci, schopnost vnímat, co se děje uvnitř těla.

Mozek dostává ve vodě úplně jiné informace než na souši. Neustále znovu mapuje celé tělo, což může podpořit hlubší uvolnění.

Současně voda stimuluje miliony receptorů v kůži. Jemné houpání aktivujevestibulární systém (systém rovnováhy), který úzce souvisí s regulací nervového systému.

Rytmický pohyb vody navíc mnoha lidem připomíná velmi ranou tělesnou zkušenost z prenatálního období. Víme, že jemné rytmické pohyby mohou podporovat přirozené regulační mechanismy organismu.

Ve vodě jsme téměř nepřetržitě obklopeni jemným dotekem. Aktivují se miliony mechanoreceptorů v kůži a mozek přijímá obrovské množství uklidňujících senzorických informací. Tento nepřetržitý jemný kontakt může významně přispět též k regulaci nervového systému.

Výzkumy ukazují, že voda poskytuje jedinečnou kombinaci vestibulárních, proprioceptivních a taktilních podnětů, které mohou podporovat regulaci nervového systému a vnímání vlastního těla. Tyto principy využívají například některé přístupy ve fyzioterapii, ergoterapii i senzomotorické terapii.

Význam tělesné paměti a implicitních vzpomínek popisují například Bessel van der Kolk (Tělo sčítá rány) nebo Peter A. Levine, zakladatel metody Somatic Experiencing®.

Tělo si pamatuje

V našem těle jsou uloženy implicitní vzpomínky – zážitky, které si nemusíme vědomě pamatovat, ale přesto ovlivňují naše prožívání.

Voda může některé z těchto tělesných vzorců zpřístupnit.

Možná proto lidé ve vodě někdy spontánně pláčou, smějí se, cítí hluboký klid nebo popisují pocit, jako by se na chvíli vrátili domů.

Proč je setkání s delfínem tak silné?

Představ si, že tvůj nervový systém dostává současně:

• uklidňující účinek vody,
• jemný rytmický pohyb,
• nepřetržitý dotek celého těla vodou,
• stimulaci vestibulárního systému,
• pocit bezpečí,
• kontakt s velmi sociálním savcem,
• oční kontakt,
• hravost,
• radost,
• novost celé zkušenosti,
• a zároveň podporu průvodce (Buddyho), který je po celou dobu s tebou.

Každý z těchto prvků sám o sobě může podporovat regulaci nervového systému. Když se spojí dohromady, mohou vytvořit mimořádně intenzivní a hluboký prožitek.

Z pohledu somatické terapie bych řekla, že takový okamžik může představovat stav vysoké integrace. Tělo, emoce, pozornost i vztah jsou na chvíli sladěny do jednoho celku.

Právě tehdy lidé často popisují pocit celistvosti.

Nejde o důkaz nějakého nadpřirozeného mechanismu. Naopak – tento prožitek je velmi dobře pochopitelný z pohledu současných poznatků o fungování nervového systému. Když se spojí bezpečí, vztah, pohyb, voda, smyslové naladění a hravost, může vzniknout zkušenost, která se hluboce zapíše do těla i do paměti.

A možná právě proto na setkání s delfíny nikdy nezapomeneme.

Více o tématu, regulace nervového systému, Attachementu, traumatu a somatické psychologii:

• Stephen W. Porges – Polyvagal Theory; The Pocket Guide to the Polyvagal Theory
• Bessel van der Kolk – Tělo sčítá rány (The Body Keeps the Score)
• Peter A. Levine – Probuzení tygra (Waking the Tiger), In an Unspoken Voice
• Bonnie Bainbridge Cohen – práce s Body-Mind Centering® (vztah pohybu, nervového systému a vnímání těla)
• A. Jean Ayres – práce o senzorické integraci a vestibulárním systému
• Daniel J. Siegel – The Developing Mind; Mindsight
• Allan N. Schore – vývoj pravé hemisféry, attachment a regulace emocí
• Antonio Damasio – The Feeling of What Happens; Self Comes to Mind
• Gabor Maté – Když tělo řekne ne; Mýtus normálnosti